O rybaření v Mongolsku snad četl každý z nás, Ti šťastnější jej také navštívili. Letos se to poprvé podařilo i mně, tak se s Vámi o nějaké ty zážitky podělím.
Na Mongolsko se zde specializuje pár rybářských cestovních kanceláří. Mají plný servis, teplé jídlo Vám třikrát denně přinese člověk k tomu určený, máte veškeré pohodlí. Navštívit tuto zemi s Monfish, Vám ale přinese zážitky úplně jiného druhu. Rozhodně to není výlet pro lidi, kterým vadí mytí v řece (má cca 8°C), spartakánské ubytování a chtějí, aby o ně bylo plně postaráno. Tato „negativa“ Vám navrátí měrou bohatou souznění s přírodou a lidmi žijícími v blízkosti. (Blízkostí v mongolském měřítku rozuměj vzdálenosti do sta kilometrů. To jsou tady sousedé)
Naše partička byla velmi nesourodá. 3 muškaři, jeden kamarád, který s vláčkou občas pstruhaříval, a další, který se sem jel jen podívat, protože tu prý nikdy nebyl. Požádal mě o koupi prutu a jednou jsme mu v Čechách ukázali, jak se nahazuje. (Hádejte, kdo chytil první rybu ? ) I proto, že mezi námi nebyli jen zapálení rybáři, jsme vybrali termín 8.-23.9. Není to ještě ta nejlepší doba na ryby (ta přichází až s prvními mrazy), ale přes den je ještě kolem příjemných 20°C.
V Ruzyni jsme se sešli v 8 ráno, Zaplatili 1400,- za 4 malá pivka a pět odporných káv a v dobrém rozmaru dalších 3500,- za nadváhu zavazadel. Úmorná cesta mohla začít.
Let do Moskvy trvá jen 2,5 hodiny, ale v ní se 5 hodin čeká. Šeremetěvo je letiště stejné jako před 20ti lety, kdy jím prošli 4 prověření soudruzi denně (včetně nápisů Aeroflot-Soviet Airlines). Absence jakýchkoliv míst k sezení je k neuvěření v tak velkém tranzitu, jakým moskevské letiště je. Proto je běžné vidět pány v drahých oblecích, ležet na zemi. Ti zkušenější mají v příručních zavazadlech karimatky. My neměli nic, tak jsme zakoupili několik láhví irské whisky a zcela programově se ožrali. Let Moskva-Ulaanbaatar totiž trvá dalších 6 hodin. Trošku se nám to vymklo. Stále jsme měli dost času, ale nakonec to bylo o fous ( zaměstnanci Aeroflotu nás s Jirkou po delším hledání našli, jak organizujeme odlet Alitalia do Říma. Zdál se nám tam trochu chaos). V letadle jsme se odmítli připoutat do doby, než nám letuška prodá z palubního duty free další dávku a led. Rezignovaně to slíbila, my ji zlikvidovali (ne letušku), najedli se a tak nějak pospávali až do Ulaanbaataru. Letěli jsme proti slunci (to už se při letu na východ holt stává) a my, už lehce vystřízlivělí, pozorovali jeho zrychlený východ a ty neskutečné pláně Mongolska.
Zavazadla dorazila k naší úlevě všechna a před letištěm na nás čekal Roman s Batrachem-svým mongolským kamarádem, lovcem, úžasným člověkem. Po nezbytné a potřebné sprše v hotelu jsme vyrazili do Ulaanbaataru. Oběd, trhy, odpoledne chvíle spánku, večeře a první dávky vodky XAPA a piva CASS (nebyli jsme si jistí, jestli na pivní plechovky někdo to „C“ nedopisuje později). Nebudu Vás Ulanem zatěžovat. Mě to tam nebavilo a už jsem se viděl v řece.
Ráno v 7 budíček a v 7.30 se skládáme do dvou Nissanů a vyrážíme severovýchodním směrem na Batchiret, krajské město vzdálené asi 7 hodin cesty. Silnice je dlouhá zhruba 250 km, pak z ní sjedeme a pokračujeme jednotvárnou stepí. Obdivuji Romana s Batrachem, jak se orientují. Mají každý své „zkratky“, objíždějí kopce každý z jiné strany a snaží se tomu druhému dokázat, že ta jejich cesta je rychlejší. Je to taková jejich hra. Trochu se nám později vymstí.
Zkaženi naším způsobem života si neuvědomujeme, že život tu může být i nebezpečný. Není signál a jelikož zná každý jen cíl své cesty, jede si, kudy se mu to zdá nejlepší. S trochou nadsázky je možné říci, že si každý vytvoří svou silnici. Nikomu se nedovoláte a kromě blízkého okolí měst, jsme za celý den nepotkali ani jedno auto !! Pokud se Vám něco stane, musíte si poradit. I proto když kohokoliv potkáte, zastavte. Třeba jen na kus znakové řeči. Je možné, že ten člověk něco potřebuje. Oni si tu musí pomáhat, je to nutnost pro přežití. Nikdy nevíte, kdy to budete potřebovat vy. Další pravidlo je, že auto má tolik míst, kolik se do něj vejde lidí.
Míjíme buddhistické mohyly a zastavujeme. Připadám si jako japonský turista, všechno fotím. Batrach vyndavá první z mnoha lahví vodky a absolvujeme „náboženský“ rituál. Každý si sebere 3 kamínky, mohylu obchází a při každém obejití na ní jeden kamínek hodí. Pak se pije vodka a není jí málo. S naší kocovinou je to úkol pro otrlé a tak mohylu ještě několikrát obíhám nedobrovolně. Kluci na mě řvou, že ty tajmeny nemusím tak sichrovat, ale mám honičku sám se sebou, než abych jim něco břitkého opáčil. Před mohylou je truhla velká tak kubický metr. Batrach ji otevírá a volá nás. Je po okraj plná peněz. Ve volné přírodě, nikde nikdo. Jak by dopadla u nás ?
Mongolové mají k vodce velmi kladný vztah. Pije se všude, neustále a v neskutečném množství. Mají též pro mě docela vtipnou hlášku. Láhev se otevře, víčko se zahodí a se slovy: víčko nepotřebujeme, se dopije.
Následují nové mohyly a důvody k zahození dalších víček a já si pomalu zvykám, že tady budu mít trvalou hladinku. Zírám na Romana, který v Čechách vůbec nepije, jak to do sebe lije a ještě nutí pít ostatní. Až později jsem zjistil, že pití pouze kamufluje aby neurazil své mongolské přátele a jejich bohy.
Zhruba po pěti hodinách jízdy přijíždíme do města. Města…….no, jak se to vezme. Několik jurt a pár dřevěných domků, škola a obchod. V něm mají colu, džusy, jeden druh klobásy, jeden sýr, chléb, kit-kat a 50 druhů vodky. Roman fotí pár místních hovořících před krámem. Okamžitě se slézají u jeho digitálu a líbí se jim, když se vidí na displayi. Mongolsko mi zde připraví jeden z nejhezčích zážitků. Roman vyndavá svou přenosnou tiskárnu, fotopapíry a tiskne přes autobaterii této skupině fotografii. To spustí lavinu. Ženy se utíkají převléknout a vrací se vyfrajeřené. Výjimkou nejsou ani 10icentimetrové jehlové podpatky, bořící se do prašných cest. K teplákám Adidas působí trochu komicky. Focení, tisk, haštěření o obrázek, pokud je na něm více osob než jedna. Malý klučík brečí, protože přes dav nevidí na kapotu, kde se fotky tisknou. Nakonec zde strávíme 3 hodiny a pouze lží uhájíme poslední balení papírů. Jirka říká, že až pojedeme zpět, Roman tu bude mít sochu.
Krajina se začíná zvlňovat v ostřejších hranách a jsou vidět i první stromy.Vjíždíme do vysočiny.
Další dvě hodiny se nic zvláštního neděje. Snad jen to, že potkáme stádo pěti polodivokých velbloudů. Zastavujeme a jdeme až k nim. Hladíme je a necháváme opět naplno propuknout japonský syndrom.
Velbloud (i polodivoký) je mírumilovné zvíře. Neradno se ale k němu přibližovat v době říje,t.j.v lednu a únoru. Je velmi agresivní a útočí bezdůvodně. Do hrbů pojme až 200 litrů vody !! zdroj: lonely planet.
Z auta se ozvou divné zvuky a za pár vteřin nás předjíždí naše vlastní kolo ! Auto lehá na nápravu a já si říkám, že zemřu mlád a perspektivní v mongolské stepi. Jak mi bude žena jezdit o dušičkách plakat na hrob ???!!!! Roman nepropadá skepsi a vybaluje nářadí, Batrach je před námi v nějaké své zkratce. Zvedáme auto a zjišťujeme, že v pneuservisu v Ulanu s nápisem MICHELIN v azbuce, zřejmě moc dotáhli šrouby a strhli závity. Kolo nám upadlo na písečné cestě a náprava se nepoškodila. Bereme z každého kola jeden šroub a provizorně to špatné opravujeme. Není to ale ono. Některé závity jsou stržené i uvnitř a kolo moc nedrží. Už předtím zíráme, co tato auta všechno vydrží. Oba řidiči se s tím nemažou a stepí uhánějí i 100km/h. Roman říká, že ti bohové jsou mizerové. Takové vodky jsme na jejich počest vypili, kamínky na mohyly naházeli a oni tohle. Já tvrdím, že právě proto nás nechali dojet sem, do jemného písku a nechali nám 3 závity nepoškozené. To jsou ty úhly pohledu. Než vyjedeme, napadá mě, že bychom se taky měli bohům odvděčit. Každý přineseme pár kamenů, nacházíme klacek a já se snažím sehnat nějaký modrý fábor. Nakonec jako náhražka padne etiketa od minerálky. Vkládám do mohyly 1000 tugrů, pijeme vodku a zase obcházíme. Jirka říká, že jestli to bude fungovat standardně, vrátíme se domů jako milionáři.
Přijíždíme do Batchiretu. Je to krajské město. Našel jsem ho i na mapě ASIE !!! Není tu voda ani elektrika. Jurty, sruby, pekař, obchod, ruční benzínová pumpa. Má rozhodně do tisíce obyvatel. To už nám zbývá jen hodina cesty. Kolo definitivně upadá 500 metrů od srubu. Věšíme ho na jeden šroub, vykládáme věci a pěšky podle auta přicházíme do tábora k Ononu.
Ta řeka a nádhera kolem je nepopsatelná.
