Podařilo se vám někdy chytit potočáka okolo kila, možná dvou? Pokud ano, tak mi dáte jistě za pravdu, že na takový okamžik se nedá zapomenout. Zvlášť, když takových ryb chytíte za den několik. Pak je to muškařský koncentrovaný orgasmus. Vlny lehce naráží do boku lodi a vy jimi protahujete sestavu dvou mušek, nemusíte ani moc daleko házet, na pravo od vás se vymrštil metr nad vodu pstruh a zapadl za vrcholek vlny, ryby jsou tušit všude okolo vás. Sice jste celý minulý den nedělali nic jiného, než jezdili z místa na místo, ale nebyla to ztráta času, už víte, kde jsou. Záběr na sebe nenechá dlouho čekat.
Na mé poslední výpravě jsme taky takhle sjezdili půlku jezera Lough Mask, aniž jsme pořádně zahlédli jedinou rybu. Toto trápení trvalo dva dny, nikoho jsme neznali abychom se mohli zeptat a majitel lodi nám nic neřekl. Až jednou večer, jsme vzali auto a místo rybářského trápení jsme vyrazili na druhou stranu jezera, na procházku. Už jak jsme parkovali, začala se mě zmocňovat lovecká horečka, takový ten svíravý pocit v žaludku.
Přicházíme do zátoky chráněné před větrem výběžkem skály, hladina je naprosto klidná, ale dál na vodě jsou vlny a ženou, jak s oblibou popisuji tento úkaz na velkých jezerech, řeku, okolo ostrůvků ve vodě a pod hladinou jezera. Ve větrem hnané řece, není voda, ale hmyzí polévka. Ve vrchní části jezera se totiž líhnou májovky, je sice srpen, ale tady se líhnou skoro celoročně a spolu s nimi ve hmyzím bujonu plavou chrostíci. Nejmenší májovka je tak na dva palce velká, pupy chrostíků o něco menší.
Ryby v tomto jezeře jsou čistě přírodní, vykulily se v přítocích a od malička se musely o sebe postarat samy. Mají to pevně zakódováno v genech, silnější a chytřejší přežije. Proto ta lokální selektivita, která nás dohnala na pokraj zhroucení, z toho, že jsme nebyli schopni chytit rybu v druhé čási jezera. Přijíždí loď a parkuje v naší zátoce mezi ostatními loděmi. Jdu na kus řeči. Chvíli si přátelsky povídáme o Čechách, o rybách, o Irsku, o whiskey a českém pivu, jen na téma krása žen jsem raději nezabrousil.
Ir se nabízí, že nám zařídí na druhý den loď na půjčení, od souseda, ale dohadují to nějak dlouho. Přicházím k nim abych se pozdravil a prohodil pár slov s majitelem lodě, ale po několika krocích ke mně doléhá část jejich rozhovoru, loď nám půjčit nechce, obává se o naši bezpečnost a o svoji loď. Není se čemu divit, jezero je plné podvodních skal, mnohé z nich trčí kolmo pod hladinu a jsou naprosto nepředvídatelné. A šance, že některou trefíme, je u nás, kteří jsme tu poprvé, skoro stoprocentní. To ještě neví, že už to máme za sebou… Povedlo se nám to dnes ráno a měli jsme víc štěstí než rozumu. Snad šestkrát jsme dali drift na stejném místě, kde vyskočil potočáček okolo 30cm, ale byl tam asi jediný a ani jsme jej netrefili a při poslední jízdě „proti proudu“ jsme škrtli vrtulí o zapomenutý betonový sloup, tak nějak to vypadalo. Myslili jsme, že už to místo známe, echolot hlásil konstantní hloubku okolo 5 metrů, od ostrovu jsme byli tak padesát a široko daleko nebylo ve vodě nic zlověstného, až na konci, kde dno vybíhalo do pozvolné mělčiny plné kamenů a skal. A právě v této „tůni“ čekalo takovéhle překvapení. Naštěstí se nic nestalo, ale leknutí to bylo velké.
Ale z čista jasna přichází ve vývoji událostí zvrat, starý pán se ptá mého dobrodince, proč si to nedomluvím já sám, když jsem také Ir. Nevím jaký druh žertu to byl, asi na něj zapůsobil můj dlouhý pohublý obličej, rozcuchané vlasy, nebo jiskrný zrak po včerejším Jamesonu, ale od té chvíle, máme bez problému na každý den, co budeme chytat na Masku, půjčenou loď.
Druhý den ráno už nemůžeme dospat a vyrážíme na ryby poměrně brzy. Je lehce pod mrakem, kopce jsou zahaleny do husté mlhy, která pomalu přechází v drobný déšť. Hladina je mírně zčeřena tím samým věterm, který foukal včera, jen není tak silný. Navazuji dvě mušky, na přívěs byla nominována irská muška claret dabbler ze zlatým kroužkováním a tu samou, ale bez lesklých prvků a o něco tmavší dávám jako koncovou. Vlasec 23 fluorocarbon, délka návazce jeden a půl délky prutu a mušky jsou od sebe co nejdál. Teď nevím, jestli jsem měl intermídu nebo hoverku, ale byla to rozhodně čirá šňůra. První hod směřuje k blízkému ostrůvku, má tak 5m v průměru a okolo je zhruba dvoumetrový, dobře viditelný schod. Mušky po dopadu chvíli leží nehnutě na hladině, zatímco šňůra pomalu propadává a stahuje návazec. Už může být tak půl metru pod hladinou a začínám dlouhými zátahy, bez zbytečného provokativního mezipohybu stahovat. Po několika metrech přichází náraz, jako když zaseknete balvan a místo vlasce máte pletenou šňůru. Asi jsem to nechal moc vyklesat na té mělčině, co je okolo a taky že jo. Chvíli s tím zápasím a pak to utrhnu.
Zesiluji vlasec a navazuji tu samou sestavu, jen velikost mušek zvyšuji na 10. Druhý hod jde těsně okolo, za ostrůvek, Jirka mi podává svačinu a než si znovu sednu, mám mušky zhruba v té hloubce co posledně. Situace se opakuje naprosto přesně, jen s rozdílem, že na konci je potočák okolo půl metru. Souboj je stejný, asi jako když chytíte zuřivého býka do lasa a snažíte se mu dolmuvit, aby byl hodný. Ryba je co chvíli ve vzduchu a já si gratuluji za silnější návazec, 23 by to nevydržela. Za pět minut je zlatavý krasavec z velkými černými skvrnami u boku lodi a dostává svobodu. Do večera jsme chytili asi deset ryb a dvě jsme si vzali na večeři. Přes den ryby aktivně sbíraly líhnoucí se májovky, ale na sucho se dala přemluvit málokterá. Nejlepší sestava byla plovoucí, nebo podhladinová šňůra a mokré mouchy ve velikosti 10, napodobující subimaga májovek, občas se ryby spletly na vzor napodobující potírek, nebo na provokativní žlutooranžovou chmýřenku.
