Ráno je stejné jako předchozí den. Jen Martin se choulí ve spacáku dokud to jde. Na včerejší pokus o ranní rybolov vůbec nechce vzpomínat. Po snídani, kterou zpestřila polévka, která zbyla od večera usedáme ke svěráčkům a vážeme. O muškách, které postupně zapichujeme do stěny srubu, aby lepidlo na hlavičkách zaschlo, jsme jednoznačně přesvědčeni, že budou těmi pravými a přinesou nám odpoledne ty nejkrásnější úlovky. Po celou dobu obdivuji Martinovu zručnost a Matesovu lehkost. Je znát, že vážou už mnoho let. Oproti tomu Honza překvapuje odhodláním a pokusy o modifikace osvědčených vzorů. Moje a Honzova průměrná ranní produkce je 5-6 kusů. Martinové za stejnou dobu v pohodě motají dvojnásobek. Při vázání informuji kluky o profilu části řeky, na níž pojedeme lovit. Je to nejprochytávanější úsek řeky v dalekém širokém okolí.
Matese s Honzou vysazujeme asi 100 m od řeky tři kilometry nad mostem. Pro Honzu je to návrat do úspěšného místa z předchozího roku, pro Matese z většiny nová voda. Přejeme jim úspěšný lov a vracíme se přímo k mostu. Po převlečení pod přístřeškem, který zde místní pro nás před lety vybudovali, jdu rovnou do rozlehlé tůně pod mostem a při prvních náhozech pozoruji Martina nad ním. Je v místech, kde jsme vždy ulovili nějakého tajmena, ale tentokrát nemá štěstí. Přechází asi po půl hodině pode mně a po chvíli má na břehu prvního lenoka. Z mostu nás sleduje Batrach a několik mongolů z okolí. Naše přítomnost ve vodě je pro ně vždy zajímavým zpestřením všedního dne. Sledují jak Martin tahá už třetí rybu a já druhou.
Martin se nechává přesvědčit Batrachem, který mu z mostu naznačuje, že pod sebou vidí velkého tajmena. Martina postupně naviguje a ten mu předkládá nástrahu přímo před tlamu. Tajmeni od mostu však nejsou žádní nazdárci a moc dobře vědí, že jak je někdo na mostě, nesmějí kousnout do sebelákavějšího sousta, aby nemuseli v následujících minutách bojovat ze všech sil o holý život. Přesvědčit se tady dají jen v noci. Než to Martin vzdá a jde do dolní části tůně asi 200 m od mostu mám chycených osm ryb. Jednu marénu a jednoho lenoka předávám Batrachovi abych později nemusel nosit mrtvou rybu s sebou. Budou na večeři. Domlouvám s Batrachem místo našeho večerního setkání. Ten jede do města opravit dvě proražené pneumatiky a my se s Martinem vzdalujeme od mostu.
Za normálního stavu vody je na konci rozlitiny na pravé straně klidná tůň, kde vždy ulovíme několik velkých lenoků a potočáků. Tentokrát však je v těchto místech max. půl metru vody a ryba žádná. Pokračujeme tedy levým hlubokým a tažným ramenem. Nahazujeme pod protější podemletý břeh, ale bez úspěchu. Až pod dalším přírodním jízkem máme několik záběrů. Mezi lenoky se spletl i krásný potočák. Doporučuji Martinovi aby šel prolovit hlubokou tůň na konci zatáčky. Zde se hlavní proud dělí na dva samostatné a na levé straně je vstup slepého ramene. To je to správné místo. V posledních třech letech jsem tady ulovil pětkrát obrovského potočáka. Naposledy měřil 74 cm. Je dobře identifikovatelný, neboť na levém boku má několikacentimetrovou jizvu. Tentokrát však na tomto místě chytám jenom dva lenoky. Doufám, že se mému rybímu příteli nic nestalo a že za rok se s ním zase setkám. Martin už mě mezitím sleduje ze břehu, kde polyká svačinu a snaží se zahřát ruce. Ono totiž není žádné vedro a fouká ledový vítr.
Další dva km řeky už procházíme rychleji a máme mezi sebou rozestup tak 200-300 m jen na občasný dohled. Jak Martinovi postupně promrzají ruce, tak na jeho kontě ryb ubývá a věnuje se stále častěji fotografování. Já chytám lenoky po jednom až dvou na každém slibném místě. Už je poměrně pozdě a na místo střetu s Batrachem je ještě dost daleko. Docházím tedy Martina a oznamuji mu konec dnešního lovu. Během focení se ale docela zahřál jak běhal kolem vody a tak se se mnou loučí s tím, že ty tři km do tábora dojde okolo řeky po svých. Já vyrážím do stepi a jdu asi půl km na místo, kde mě Batrach s klukama vyzvedne. Cestou míjím místo, na které mám z předloňska nejhezčí vzpomínku za celou dobu co na Onon jezdím. Vlastně za celou dobu co lovím ryby.
Tehdy bylo vody kousek nad normál a na vnějším konci dlouhé zatáčky plné lenoků a pstruhů byl silný táhlý proud o šíři asi 50 m. Na jeho konci byla uprostřed kosa, která vybíhala asi třicet metrů do následující hluboké rozlitiny s hloubkou po pás. Pouze u levého břehu byla za spadlým stromem nevelká tišší tůň. Brození po kose bylo spíše surfováním po oblázcích na dně a měl jsem hodně starostí se v proudu při odhozech udržet. Myš na čtyřnulce jsem házel až na levý břeh a snažil se lovit lenoky, kteří za ní od břehu vyráželi po hladině do proudu. Bylo úžasné sledovat jak několik lenoků opakovaně chňape po myši, kterou jim krade rychlý proud. Několik jich však dokázalo vyvinout dostatečnou rychlost a já si je mohl prohlédnout z blízka, když jsem jim uvolňoval háček z tlamy.
Toto divadlo se opakovalo vždy, když se mi podařilo myš dostat až na kamenitý břeh. Pokud spadla rovnou do vody, ryby o ní nejevili zájem. Po ulovení šesti lenoků a dvou pstruhů se situace zase opakovala. Myš dopadla mezi kameny, proud strhl šňůru a myš prudce vyrazila dolů po vodě. Hned za ní se hnali lenoci. Tentokrát však myš byla rychlejší a před narovnáním šňůry už o ní lenoci ztratili zájem. Když se šňůra zcela narovnala a já za ní poprvé zatáhl, tak to přišlo. Na myš proti proudu zaútočil tajmen. Jak jsem se lekl, tak jsem sekl sice razantně, ale příliš brzo a myš jsem tajmenovi vytrhl z tlamy. Ta proletěla asi tři metry směrem ke mě vzduchem a znovu dopadla na hladinu. Sotva jsem stačil napnout šňůru a tajmen útok zopakoval. Byl asi zvláštní den a já byl neobyčejně šikovný a tak se mi podařilo tajmenovi myš znovu ukrást předčasně a ta opět vyletěla do vzduchu. Tajmen v tu chvíli zřejmě neudržel nervy na uzdě a poté co prudce prorazil hladinu, tak si pro myš dolétl. Ve chvíli kdy jí ulovil, tak byl celým tělem asi půl metru nad vodou a okamžitě prudce trhl hlavou, čímž se tentokrát spolehlivě zasekl. Zdolání tohoto skokana trvalo poměrně dlouho. Příčinou však nebyla zas až tak jeho velikost, měl 85 cm, ale nutnost vycouvat s ním po kose proti proudu těch třicet metrů na mělčinu abych ho mohl změřit. Když jsem ze stejného místa po deseti minutách ulovil druhého tajmena menšího o 5 cm, tak jsem řece poděkoval a ten den lov ukončil. Ten zážitek byl tak silný, že se mi stále honil hlavou a já nebyl schopen ani kloudně nahodit.
Ze vzpomínání mě probral zvuk auta a já byl rád, že kluci se nezdrželi a už jsem se těšil na teplou večeři. Ještě než jsme dorazili ke srubu, tak jsem se dozvěděl, že Honza využil znalosti místa a dobře si zachytal. Matesovi se tak moc nedařilo, ale na rozdíl od nás a Honzy ulovil dalšího tajmena okolo 80ti cm. Martin došel do kempu těsně před setměním a cestou už nechytal. Jen mi řekl, která místa se mu líbila a že na ně některý další den vyrazí.
O té první cestě do hor tedy zase až příště.
