Tak jsem si myslel, že dnes pojedeme dolů po vodě, ale Martin mě při ranním vázání mušek přesvědčil, že by se rád znovu podíval nahoru do hor. Včera došel do míst, která se mu velmi líbila, ale už neměl čas tam chytat. Ostatním to bylo jedno. Vyrazili jsme už okolo desáté.
Cestou poté co jsme minuli most přes Onon, přejeli první asi pětikilometrovou planinu a místo, kde dva horské masivy svírají řeku, jsem na následující otevřené planině ukazoval Martinovi B. místo, kde ho navečer vyzvedneme. Chtěl jsem ho vysadit na konci tohoto údolí, ale protestoval, že chce tam, kde včera skončil. Na moji připomínku, že pokud objedeme následující masiv hor přijedeme k řece asi o pouhých 300 m výše proti proudu nereagoval a trval na tom, že chce až za hory. Vyhověli jsme mu a vysadili ho spolu s Matesem hned jak jsme se za horou dostali zpět k řece. My s Honzou jsme popojeli ještě asi dva km proti proudu. S Batrachem jsem se dohodl na místě setkání v 16.30 na místě, kde jsme vysadili Martiny abychom do 17.00 stihli objet hory a vyzvednout kluky. Ono totiž nebylo zrovna žádné vedro a mrznout navečer unavený někde u cesty není asi to pravé.
Během odpoledne jsme si s Honzou dobře zachytali na asi dvou km řeky. Oba jsme ulovili několik menších tajmenů do 80 ti cm a několik desítek pstruhů a lenoků. Když jsme uviděli u vody Batracha s naším autem, byli jsme příjemně unaveni a spokojeni, že nebudeme muset za ním na cestu, což by představovalo tak půlkilometrový pochod roštím. Jenže Batrach se tady vyzná a najde cestičku pro auto i tam, kde člověk normálně neprojde. A ke všemu na nás čekal s kotlíkem horkého čaje a lehkou svačinkou. Rychle jsme se převlékli a vyrazili pro kluky. Cesta byla dost dlouhá, přejezd přes kopce chvíli trvá a pátá hodina se už nezadržitelně blížila.
Na místě předpokládaného střetu jsme našli promrzlého Matese, ale po Martinovi B. ani památky. Podle Matese byl ještě asi před hodinou kousek pod Martinem po proudu na dohled. Pak zmizel v zatáčce za dlouhou plání a od té chvíle ho Mates neviděl, tak ho čekal na cestě. O půl šesté, kdy se začalo šeřit jsme se rozhodli vrátit na místo, kde jsme končili s Honzou a celou trasu projet znovu, jestli jsme Martina někde nepřehlédli. Výsledek tohoto snažení ale byl nulový. Martin nikde, pár pastevců s kterými jsme hovořili o něm nic nevědělo a já pomalu začínal mít obavu co se mu stalo. V tu chvíli už byla tma a hledat člověka okolo vody jak navrhoval Mates je v tomto terénu nemožné. V takovém případě totiž hrozí zranění hledajících a šance na nalezení je takřka nulová. Hledat má smysl až za světla. Únava všech už byla nemalá a tak jsem se rozhodl, že kluky odvezu do kempu a zkusím celou trasu ještě jednou projet autem. Pokud Martin bloudí někde ve stepi, třeba mu alespoň pomohou světla projíždějícího auta v orientaci, vždyť cesta se nevzdaluje od řeky nikde více než 300 m.
Když jsme minuli most, vidím světla od motocyklu. Zastavuji a žádám Batracha, poté co pohraničník dojede k nám, aby se na Martina zeptal. Nevíme jestli hovoří o Martinovi, ale sděluje nám, že asi o 5 km dál směrem k našemu táboru bloudí nějaký cizinec s prutem pěšky po stepi. Vyrážíme v naději, že Martina pokud nemá možnost rozdělat oheň napadne při zahlédnutí světel auta použít blesk fotoaparátu, aby na sebe upozornil. Po několika km Martin zahlédl záblesk asi 400 m od nás vlevo od cesty. Následně další, který už vidíme všichni. Sjíždím z cesty směr světla a po projetí několika rygolů a jam máme Martina před sebou. Úleva je to veliká. Vždyť před deseti dny zemřeli tři mongolové přes noc asi 150 km odsud. Zdejší krajina se svojí faunou je neúprosná a člověk pro volný pohyb v ní během mrazivé noci není dostatečně vybaven.
Po nasednutí do auta od nás zaslechl pár hřejivých slov, ale vůbec se nevzpouzel. Bylo vidět, že naše společnost je mu mnohem milejší než vyhlídka na bezesnou noc kdesi, kde v danou chvíli je jen mráz, nízká tráva divoká zvěř. Nicméně Martin rychle pookřál a během vyprávění o strastiplné cestě nás přesvědčil, že vysokoškolský diplom nemá zadarmo. Když utekl Matesovi, tak se rozhlédl a nabyl dojmu, že hory které vidí ve vzdálenosti několikakilometrů jsou ty pravé, kde se má s námi setkat na cestě a protože měl málo času vyrazil rychlým krokem aniž by ještě chytal ryby. Bohužel pro něho, ale správným místem setkání bylo místo, kde tuto myšlenku pojal. Díky tomu, že přešel takto do dalšího údolí jsme jej při první zpáteční cestě nenašli. On vzhledem k pokročilé době ztratil víru v setkání s námi a tak vyrazil zpět po svých. Když poprvé už skoro za tmy zaslechl zvuk o němž se domníval, že je to řev medvěda, rozhodl se pokračovat dál k táboru podle vody. Za prvé předpokládal správně, že po vodě musí dojít ke srubu, který je na břehu a za druhé rychle připravil plán obrany proti medvědům. A v tom hrála řeka významnou roli. Předpokládal, že medvěd má krátké nohy a tak pokud zabrodí do hlubší vody donutí ho v případě souboje plavat. V tom okamžiku by spodní díl prutu použil jako bodnou zbraň a pokusil by se medvěda odehnat bodanci do očí. A tak sice s obavami o holý život, ale s maximálním odhodláním šel a šel a šel v naději, že dojde ke srubu živ a zdráv. Největší překážkou na jeho cestě nakonec bylo mělké právě zamrzlé rameno, kterým se musel brodit jako ledoborec.
I přes tyto strasti to byl pro něho nejúspěšnější den, kdy ulovil 37 ryb z čehož bylo 6 tajmenů. Bohužel přes metr ani jeden. A to je úctyhodný výkon zvlášť, když si člověk uvědomí, že při tom naběhal a nachodil cca 18 km.
K samostatnému úniku byl Martin původně, poté co jsme během předchozích dnů zjistili, že se kolem vody pohybuje jako tryskomyš, vybaven pro obdobné případy, jaký se mu stal vysílačkou. Spojení se mu však nepodařilo navázat. Nevím jak se mu to povedlo, ale i přesto, že měl pevně navolený vysílací kanál jsem při kontrole jeho stanice zjistil že má kanál přepnutý na jinou frekvenci. No nic Pánbůh ho asi neměl v daném okamžiku v oblibě a tak ho chtěl za cosi, co nám není známo, potrestat. Ale podle mě si to určitě nezasloužil.
