A je tady zase nádherné Burjatské ráno. Mlžné opary se převalují nad řekou a pod okolními kopci. Vrcholky kopců zbarvené již začínajícím podzimem zalévá oranžové slunce. Jeho první záblesky, které na mě míří oknem srubu přímo do postele mě budí. Všichni ostatní dosud spí.
Tiše a rychle zatápím v kamnech a odcházím ven. Tam po rychlém probuzení studenou vodou Ononu rozdělávám oheň v udírně. To už přichází i Štěpán a tak mu další starost o udírnu přenechávám. Jak v kotlíku na kamnech začíná klokotat voda, tak se budí moje žena a hned připravuje pro všechny horkou kávu a čaj se snídaní. Náš pohyb po táboře ostatní probouzí. U snídaně se dohadujeme co budeme dnes dělat. Já mám jasno. Pojedu nakupovat do Batširetu. Je to sice jenom hodina autem tam a hodina zpátky, ale než tam člověk všechno vyřídí trvá to většinou tak dvě hodiny. Vidím že kluci jsou již lovem na velké řece unaveni a tak jim nabízím možnost navštívit přítok Ononu Barchyngol.
Po chvilce je rozhodnuto a společně odjíždíme nakoupit do města odkud budeme pokračovat ještě asi čtyřicet minut na mě dobře známá místa na Barchyngolu. Byla to místa, kde jsem před mnoha lety ulovil své první tajmeny.
Nákup v Batširetu je pro ostatní zážitkem. V době, kdy kluci procházejí jednotlivé soukromé obchůdky, kterých je zde více jak deset, projednávám ještě nějaké drobnosti se zástupci místní samosprávy. Mají neskrývanou radost, že chceme regionu pomoci. Sami mi ještě doporučují jedno zákoutí na říčce. Když se nám konečně podaří sehnat obsluhu čerpací stanice a doplnit pohonné hmoty, vydáváme se na místo lovu. Cestou míjíme nádherné jezero s čistou vodou, ale bez ryb. Je zde slaná voda.
Hned za kopcem už vidíme klikatící se tok Barchyngolu.
Ten tady vytváří obrovské množství meandrů a bočních ramen. Šířka hlavního toku nepřekračuje většinou 15 metrů a výjimečně má hloubku větší než jeden metr. Voda je křišťálově čistá. Rozdělujeme se v místech, kde cesta vede těsně podle vody. Jakmile poprvé nakouknu u spadlého stromu, který tvoří přírodní jez pod hladinu s polarizačními brýlemi, vidím hejno asi šesti lenoků ve velikosti okolo šedesáti centimetrů. V okamžiku, kdy mi praská pod nohou malá větvička ryby neuvěřitelně rychle mizí a současně dávají vědět o směru útěku velkou vlnou na hladině. Nahazuji tedy malou napodobeninu myšky z hnědé srnčí srsti do míst kam se pravděpodobně schovali. Napoprvé nic, ale již na druhý nához se chvilku po dopadu myšky prudce rozstříkne voda a já mám na háčku prvního dnešního lenoka. Je to znalec místních poměrů a přes předchozí vylekání a útěk se snaží rychle dostat na původní místo pod stromem.
Až mezi větvemi se mi ho podařilo pomocí plného tahu mé šestky obrátit. Ještě několik výskoků z vody a už ho pouštím rychlým vyháknutím ve vodě. Odplouvá pomaloučku a zdá se, že mi chce poděkovat za znovu nabytou svobodu. Vzápětí ze stejného místa chytám další dva. Teprve nyní vstupuji do řeky a postupně prochytávám oba břehy na vzdálenost asi dvaceti metrů. Tady se holt nakrátko chytat nedá. Za první zatáčkou chytám z pod větví velkého keře další dva lenoky. Malá myška je pro ně skutečně neodolatelnou suchou muškou. Tak ubíhá odpoledne a já asi po dvou hodinách, kdy jsem poměřil své síly s asi patnácti rybami potkávám na břehu řeky domorodce, který loví pomocí vlasce a rotační třpytky. Hned mi říká, že mě zná. Je překvapen mojí úspěšností a není mu jasné jak mohu tak lehkou nástrahu nahodit tak daleko. Sedáme si tedy společně na břeh a já si nechám vyprávět o zdejší vodě a rybách v nich a na oplátku mu ukazuji svoje nástrahy. Sám za nejlepší nástrahu na velké ryby považuje živou rybu ve velikosti asi čtyřicet centimetrů. Takto spolu s mým kamarádem,
zdejším správcem ochrany přírody, před deseti dny asi čtyři kilometry proti prouduv tzv. černé vodě (takto nazývají zdejší pastevci klidné tůně s hloubkou tři až pět metrů) chytil tajmena sto třicet centimetrů. Bohužel však, tajmenovi se stal tento okamžik osudným. Snažím se mu vysvětlit, že pokud nebude takové ryby pouštět, tak v této řece za chvíli žádné nebudou. Jeho přístup k tomuto tématu je však neoblomný: “Když si rybu, kterou chytím nevezmu, chytí ji někdo jiný a ten jí sní. Tak proč má hladovět moje rodina!“. V tom už ale dochází kluci, kteří byli níž po proudu a brodili proti vodě. Amraa, tak se domorodec jmenuje, prohlíží i jejich nářadí a já poslouchám jejich nadšené vyprávění o dnešních úlovcích. Je znát, že na malé vodě jsou jako doma a ulovené ryby se dají počítat na desítky. Jen ten kdo lovil po proudu měl menší úspěšnost.
Slunce se pomaloučku začíná schovávat za okolní kopce. Loučíme se s Amrou a vyrážíme na cestu domů. Záhy v autě všichni spokojeně usínáme. Unaveni lovem a sluncem dáváme plnou důvěru řidiči, že nás doveze do našeho tábora. Podvědomě se probouzíme v okamžiku, kdy je již na dohled oheň. Dana nás vítá trošku s rozpaky, protože se jí nezdá, že jedeme už potmě. Servíruje nám horkou polévku a čerstvě uzené ryby. Než se najíme stačí uklidit nákup a ještě nás vyzpovídat jak jsme se měli. Na chvilku si sedáme k ohništi, ale únava je velká a tak během hodiny jsme všichni v pelíšku a spokojeně sníme o dalším dnu u vody.
