Nadešel poslední den, den který může všechno změnit. Dopoledne se bude chytat 4. kolo a odpoledne závěrečné páté. Všichni tak projdou všechny sektory a uzavře se pomyslné kolečko závodních vod. Nasedám do auta a sleduji autobus jedoucí na horní Lot. Sedí v něm Máca, naše medailové želízko. V uších mu hraje mp3ka motivačního nářezu a pumpuje adrenalin do žil. Doprovod mu dělá Dominik, kterého později pošlu na oblídku terénu – zkontrolovat závodníka USA, stejně tak jako to dělají oni nám. Jen s jedním rozdílem, nás tu neběhá tým 15 lidí s dalekohledy se zvětšením hodným mikroskopu, se kterým je vidět i barva vázací niti na hlavičce mušky.
Máca si staví dva pruty s rozdílným ujímáním, jeden strmější na krátkou a mělkou balvanitou peřejku a druhý pozvolnější na zbylé pláně svého sektoru. Mám tušení, že pokud chytne nějakou rybu, bude to v době, než padne na vodu první silnější sluneční svit. Rozhodnutí je jasné, začne hned na čísle a prochytá nejslibněji vyhlížející místo – balvanitou peřej, neboť ta jediná je v oteřeném terénu kam brzy dopadne slunce a taky vypadá nejlépe, zbytek úseku halí větve stromů do mírného příšeří.
Nertvalo to ani pět minut a Máca má v podběráku slušně vypadajícího potočáka asi 23 cm. Balvanité proudky nezklamaly a naděje na medaili vzrůstá. Během dalších deseti minut přidává druhého. Za další půlhodinu přichází Dominik od Američana chytajícího pod Mácou s informací, že Amík má taky dvě ryby a že chytá na stejné mouchy jako my. Balíme se a přejíždíme na jezero, Máca si tu už sám poradí. Do konce závodu chytí ještě jednu rybu, Američan však také.
Vysazuji Dominika na jezeře aby předal informace a „jezerní balíček“ od Davida Mílovi. Sedám do auta a mířím na Colagne, kde máme další želízko v ohni – Lukáše, loňského mistra světa. Nemám však informaci na jakém místě chytá, takže než to zjistím, zbývá asi poslední půlhodina závodu. Lukáš se plíží v mělké vodě proti proudu a je peklelně soustředěný. Nymfičky na 0,08mm vlasci posílá s naprostou přesností za kameny do mělkých proudů, ale stále nemá hodnotitelnou rybu, potočák 145mm se nepočítal. Také má, stejně jako ostatní, u sebe „dohlížejícího“ Američana. Vydávám se na obhlídku jeho závodního úseku najít místo, kam jej budu chtít poslat ještě jednou, až projde celý úsek. Lukášovi zbývá posledních 15 metrů a bude na konci svého štontu s číslem 1. Za celou dobu závodů se tady ulovila jediná ryba. Peklo na zemi! Lukáš převazuje návazec a chystá se na poslední dvě tůně. Na čtvrtý pátý hod do nové vody zasekává a do vzduchu vylétá potočák. Chci fotit, ale nejde to. Celý zmražený stojím a pozoruji asi třetí výskok ryby, která má v mých očích neuvěřitelné rozměry a podobu zlata. Tady je totiž každá zlatá. Potočák dopadá do síťky podběráku a údolím Colagne se nese bojovný pokřik, za který by se nemuseli stydět ani Huroni. Rozhodčí hlásí 230 mm a mě padá kámen ze srdce, hned vedle Lukášova. Ten ještě musí dochytat zbytek a pak rychle přeběhnout na domluvené místo, má už jen 4 minuty. Závod končí s jednou rybou, ale dělá s ní 3 v sektoru, kde více než polovina závodníků neulovila rybu.
Opět sedím za volantem a už dopředu vím, že i dnes vynechám oběd. Mířím za Jirkou, který je u Terezky, abych ji doprovodil na její poslední závod na suchém sektoru, zatímco Jirka zůstane na spodním Lotu. Přicházejí první informace od našich. Ze začátku jsou velice pozitivní, ale ať to počítám jak to počítám, stále máme zhruba stejně s týmem USA. Ale pořád nevím jak na jezeře a Allieru. Do začátku posledního kola ještě musím projet trasu asi 40 km, od Colagne přes Charpal, až na horní suchý Lot.
Zvoní mi telefon, volá Dominik a informace je velice zlá. Včera jsem půjčil Davidovi moje pruty a Milan si myslel, že mu je na jezeře nechá, takže vyrazil pouze s lehkou říční výbavou. Nejtěžší prut má #3 a v jezerní sadě je to samá speeda potápka, s tím toho moc nepochytá. A David si pruty odvezl s sebou, takže Míla nemá na co chytat. Infarktová situace. Rázem mám před sebou asi 80 km a krutě málo času.
Co všechno musím stihnout a zařídit? Vyzvednout na hotelu v Mende jezerní pruty a vrátit se s nimi na jezero – dohromady cca 4Okm. Musím ještě za Mácou na nejvzdálenější Allier, jde mu o bednu. Vyzvednout Jirku a odvézt ho cestou za Terkou, protože je blbost vracet se z jezera na horní Lot a pak na Allier. Terku nechci nechat samotnou, protože na suchém sektoru bez ryb „jde o život“. Volám Jirkovi že nastala změna plánu. Má vypnutý telefon. Infarktová situace č.2. Naštěstí Lukášův funguje a Jirka je s ním. Domlouváme se, že ho naberu u hlavní silnice. Marně v paměti pátrám po informaci, jak vypadala mapa spodního sektoru na Lotu. Přijíždím na Y křižovatku, jedna cesta vede po pravém a druhá po levém břehu. Sakra, která je hlavní?! Jedu špatně, otáčím se a nervozně sleduju čas. To nemůžu stihnout. Volám Terce abych jí podal informace a taktiku, ale v půlce hovoru se jí vypne telefon, takže už jí nestíhám říct, že přijedeme později a že bude muset začít sama. Infarktová situace dva a půl.
Zastavuji u hotelu a Jiří vybíhá na svůj nejrychlejší sprint do druhého patra pro pruty. Kromě nich však přináší ještě špatnou zprávu. Američani na Allieru a Charpalu (jezero) dělali jedničky, takže jsou o 5 bodů před námi. Infarktová situace? Nikoliv, teď na infarkt není čas! Je pátek odpoledne a silnice jsou plné lufťáků, nedá se pořádně jet. Předjíždím jak se dá, nezávodím jenom s časem, ale bojuji s osudem… :)
Volá Dominik jak jsme na tom, Míla je už v lodi a soused je nervózní a chce vyjet. Nám zbývá asi 10 km. Naštěstí padlo kapitánství losem na Mílu, takže má kolega smůlu, musí čekat v přístavišti, zatímco ostatní lodě míří na dobrá místa. Z lesní cesty se zdvihají oblaka prachu, když zastavuji na břehu jezera a Jirka vystupuje. Dominik sedí na zábradlí a klimbá jakoby nic nohama ve vzduchu. Už se nedá totiž nic dělat, přijeli jsme o 2 minuty pozdě, loď už musela odrazit od břehu, jinak by posádku diskvalifikovali. Představa Míly jak loví s francouzským návazcem z lodi perlíny a okouny není moc lákavá, ikdyž jsme se o tom v tréninku bavili, že lze takto velice rychle a spolehlivě odlovit rybu okolo lodě. Situace je však jiná, Kanadˇané mu naštěstí půjčili prut. V budoucnu jim budu ještě mnohokrát děkovat za toto lidské Fair Play.
Sedáme do auta a míříme na Allier za Mácou. Přemítám o místech a o spravedlnosti, jak je to možné, že na nás stále ještě nevyšla ta opravdu dobrá místa, buď jen průměrná nebo ta špatná? V tomhle kole to už musí vyjít. Zastavujeme u Máci. Také má za sebou americký přívěšek s dalekohledem. Před závodem jsem mu ještě volal abych podpořil jeho rybářskou sebedůvěru a uklidnil našponované nervy. Není se čemu divit, bojuje o bednu. Má štont hned pod Američanem. Američan má placku, my máme proudky. Na takové to „domácí“ nymfování a to Mácovi jde. Za patnáct minut má dva lipany přes 30 cm. Myslím, že se dvěma rybama se tady ráno dělala jednička v sektoru, takže už tady nemusím být. Nechávám tu Jirku a jedu za Terkou.
Horní Lot je o rybě. Terka má bohužel spodní číslo a tady se moc ryb nechytá. Snad má tu jednu. Přícházím k ní a dozvídám se, že jednu rybu opravdu měla, ale neměla míru, toť vše, jinak ani záběr. Pečlivě pstupuje po kolenou proti proudu a stále nic. Zvedám ji z vody a posílám rychle projít hlubokou tůň a rychle nad ni do proudů. Terka nemá chrániče! Musí mít kolena nadranc. Do konce závodu se však nedaří cokoli mírového ani zaseknout, ani vyplašit, ryby tu prostě nejsou. Terka si opět a stejně jako všichni z našeho týmu vyslouží od rozhodčího pochvalu za úžasnou techniku, ale není jí to nic platné, boďák zůstává prázdný.
Po závodě při čekání počítáme výsledky a odhadujeme, jestli Máca bude stříbrný nebo bronzový a jak na tom bude Lukáš. Představa toho, že vedoucí Američan nezachytá na jezeře, kde jeho týmový kolega dělal v předchozím kole jedničku, je nereálná, takže si zlato asi podrží. Ale vše nakonec dopadá úplně jinak.
Poslední kolo vyhrávají Francouzi se součtem umístění 12 a tím se posouvají na třetí pozici v týmech. Po čtvrtém kole vedoucí USA dostávají skoro plný počet – součet 51 a padají na celkové druhé místo. My jsme skončili v posledním kole se součtem 21 druzí a celkově jsme o parník (25 umístění) první. Američan Austen Randecker jednotlivce neustál a na jezeru dělal 11, klesl tím až na třetí místo, první je Martin Musil, druhý Lukáš Starýchfojtů. Ta radost se nedá popsat. Ještě nás čekají oslavy a cesta domů. Příští rok pojedeme do Irska, ale ze staré party zůstane jen Lukáš. Uvidíme, jak bude fungovat nový tým. Tenhle byl ale skvělý!
Na závěr bych rád poděkoval Milanu Čubíkovi, protože i on nese značný díl na našem úspěchu, byl to on, kdo celá léta působil na růst této nové muškařské generace. Někdy to asi bolelo, ale trpělivost růže přináší…
Děkuji všem, kdož nás jakýmkoliv způsobem podpořili, ale ten hlavní a největší dík však musí říct naši junioři svým rodičům a blízkým, bez jejichž pomoci by dnes nebyli tam kde jsou.
Oficiální výsledky, jednotlivá kola, týmy, jednotlivci
