Slovinsko bez brýlí …(nejen růžových).

Slovinsko bez brýlí …(nejen růžových).

Noc a den první

„Ahoj Pavli, kde jsi? Zapomněl sis doma ty polarizační brýle,“ zní z mobilu hlas manželky a mě polévá horko, které vůbec nesouvisí s právě probíhající tropickou nocí.
„No, sedím už u Romana a čekám až se vykoupe a pomalu vyrazíme,“ odpovídám na pokraji kolapsu a s odstupem si uvědomuji, že jsem svoje dioptrické rybářské polarizační brýle nechal doma na stolku, když jsem si je čistil.
„Co tam bez nich budeš dělat?“ slyším otázku manželky, kterou se snažím zodpovědět sám sobě od té chvíle, kdy jsem si uvědomil tu tvrdou pravdu.
„Bohužel to domů už nestihnu, tak to musím odchytat s těmi obyčejnými, co mám na nose. Ale bez polarizáků neuvidím ve sluníčku ani signalizátor, natož malou suchou mušku, no katastrofa. Jsem prostě debil!“ odpovídám manželce a hlavou se mi honí, jak jsem vše pečlivě dva dny připravoval a teď taková bota.
„No, škoda, tak to nějak zvládni a hlavně ať Roman jede opatrně, tak Petrův Zdar a hodně úlovků.“
Loučím se s manželkou a mám po náladě.
„Co je, vypadáš jak tvoji pacienti?“ prohlíží si mne Roman, a tak mu líčím svoje trápení.
„Půjčím ti od sousedů nějaký po babičce, ta měla takový bytelný, snad centimetr tlustý, s nima uvidíš všechno,“ dobírá si mě a opět si vybavím jednu větu mého rybářského kamaráda – tady prostě o dobráka nezavadíš.
Dám si na uklidnění cigáro, přeneseme tašky a pruty do auta a jedeme do obchodu nabrat další účastníky zájezdu a dokoupit pár těch „nejnutnějších“ drobností na ryby, bez kterých by nás určitě přes hranice nepustili.
„Teďka testuju tenhle vlasec a je super, zkuste ho taky.“ radí nám Roman, a proto si s Pavlem kupujeme 150 metrů desítky i dvanáctky za neuvěřitelnou cenu a nevěřícně je přidáváme do tašky společně k další spoustě více či méně barevných cívek s tenkými vlasci. No, uvidíme.
V Praze se stavíme ještě pro Pepu se Stáňou a konečně lehce před půlnocí vyrážíme směr Tolmin.
Zjišťuji, že k účastníkům zájezdu nemáme skutečně daleko. Je tu Pavel a Pavel, Pepa a Pepa a jen účast Zdeňka, Romana a Stáni a absence hnědých podšálků mi říká, že se nejede k moři, ale na ryby.
Noc je jako vždy dlouhá a nezábavná, ale Roman jede rychle ale bezpečně i bez vystřídání, a tak za svítání vjíždíme pomalu do Itálie a kolem deváté nás vítá kruhová věžička hotelu, natažená ruka Mateje a úsměv Vesny, která nám udělala ihned snídani s nezbytnou kávou a rychle vybalujeme pruty. Po probdělé noci oči pálí, ale nepřijeli jsme sem odpočívat, ale muškařit . A muškařina, to je dřina!
Věci rychle na pokoj, brodičky, vesty, navijáky a pruty s sebou a jsme zase v autě a jedeme k řece.
„Tak kam nás zavezeš, Romane?“ ptám se nedočkavě. Ve Slovinsku na rybách jsem už po čtvrté, a tak si pár pěkných míst dokážu představit, ale nikdy nevím, které vybrat. Pepu a Stáňu necháváme na Bače a jedeme na Idricu. Vysedáme všichni nad krásnou tůní a po nadávání na to všechno oblečení, do kterého se musíme nasoukat, už jsme ve vodě. Vybral jsem si místo za velkým kamenem, který tak z jedné třetiny kouká z vody a před ním je hluboká proudná jáma s nádherně modrou vodou, kterou ve Slovinských řekách tak miluji. Znal jsem tohle místo z minulého roku a vím, že tady ryby byly. Roman stojí v proudu na začátku tůně a už táhne duháka. Signalizátor se mi zastavuje, tak přisekávám a mám ho taky. Zkouším pevnost toho nového vlasce a jsem v šoku. Duháci kolem 45 centimetrů nemají šanci ani v proudu a vlasec drží a drží. Paráda.
Po očku pozoruji Romana a najednou asi po pátém duhákovi slyším: „Hele brzdi, řádíš tady nějak moc, tebe už asi do Slovinska nevezmu.“
„To je náhoda, taky jsem se jednou dostal do ryb, tak mi to přej,“ odpovídám Romanovi a přitom se tetelím blahem za tu pochvalu. Považuji se totiž za nejstaršího Romanova juniora a jsem mu vděčný za jeho rady, bez kterých bych nebyl tam, kde jsem, i když do dobrého muškaře mám moc a moc daleko a před uměním Romana nebo Pavla se skláním, a když jsme někdy společně na rybách, tak mi stačí se na ně jenom dívat a učit se tak od nich.
Na prutu mám dalšího duháka a míra na prutu ukazuje 48 cm, tak vytahuji foťák a fotím. Najednou zjišťuji, že jsem u tůně sám, a tudíž jsem vděčný za mobil v kapse, kdyby se něco nepříjemného přihodilo a potřeboval bych přivolat pomoc. Nechávám chvíli řeku odpočinout, usedám na kámen a dávám si zasloužené cigárko. Další věc, kterou mne naučil Roman – nikdy neházet nedopalky do vody. Zamačkávám ho tedy pod kámen a vydávám se proti proudu. Tady potkávám Pepu, který zkouší suchou mouchu, proto ho obcházím a zkouším mělčí proud nad ním. Vidím v průzračné vodě duháka, tak mu nabízím nymfu a signalizátor se zastaví, tak přisekávám, ale hned se vypíná. Škoda. Přelstít rybu, která o mně určitě ví, pokládám zase za vyšší level.
Jdu tedy po proudu a prochytávám tu „svoji tůň“, ale bez záběru. Po chvíli se setkávám se Zdeňkem, který s muškařením teprve začíná, ale je spokojený, protože se mu podařilo přelstít nasucho také duháka. Prochytávám nádherný hluboký proud pod strmou skálou a nic. To přeci není možné, tady ryby musejí být! Měním mušku, ale jsem na konci tůně a bez záběru, a tím i bez ryby. Kroutím hlavou.
„Tady před chvílí prošel Roman s Pavlem a tahali rybu za rybou,“ sděluje mi Zdeněk a mně je to tím pádem jasné. Jít po těch dvou nemá smysl. Ti dokážou zkontrolovat všechny ryby v jámě.
Vracím se ke své tůni a přidávám ještě dva duháky. Nádhera. Sice je vedro, teploměr v autě ukazoval 33, jsem nevyspalý a pálí mě oči, ale nějak takhle si představuji rybářský a hlavně muškařský ráj. Na odpočivadle u silnice už vidím auto a kluky, tak se snažím rychle vybrodit, aby na mě nemuseli čekat. V tak čisté vodě člověk těžko odhaduje hloubku, a tak jsem najednou ve vodě až do půl hrudníku. Vracím se zpět, nacházím správnou cestu a už jsem u auta. V kapse mi vibruje mobil. To je divné, nikdy si vibrace nezapínám, že by někdo volal? Tahám ho z kapsy a zhrozím se – pouzdro plné vody, displej úplně černý, reakce na tlačítka žádná a vibruje a vibruje. Některá z žen by tuto funkci možná ocenila. Hned jsem vyndal baterku, simky, celý jsem ho rozebral a dal na sedačku auta, kde bylo snad 50 stupňů.
„Ta kapsa, o které sis myslel, že je v těch brodičkách vodotěsná, tak ta není vodotěsná,“ sděluje mi Roman se šibalským úsměvem mnou právě poznanou pravdu.
Na hotelu se dobře najíme a Roman zavelel na Tolminku na noční sběr. Jsem na nervy z mobilu, jestli se vůbec dovolám domů, utahaný z tropického vedra a nevyspalý. Jsem přesvědčený, že funguji jako repelent nočního sběru, protože mi ho Roman vždy slibuje, vypráví, co se vše při večerní sběru nachytalo, ale já jsem za ty čtyři roky, které sem jezdím, večer neviděl ani kroužek. Nechce se mi jet, chtěl bych spát ale co když právě letos …?
Sedám do auta a jedeme na Tolminku. Pepa, Stáňa a Zdeněk zůstávají chytat před holetem.
Procházím velký kus Tolminky a chytám nasucho dva lipany kolem 25 cm a jinak nikde ani kroužek. Lehám si na kameny, na povzbuzení si dávám cigárko a přemýšlím o tom, že kdybych měl vyplňovat anketu s otázkou, co je pro vás nejkrásnější věc na světě, tak bych určitě odpověděl, že večerní sběr na Tolmince.
Na řeku padá opar, z kterého nejasně ční postava místního muškaře. Je už skoro tma, tak se jdu na něj podívat a nevěřím svým očím. Háže suchou mušku na intenzivně sbírající rybu a kolem sbírá snad 5 dalších ryb. Vybírám si rybu sbírající pod větví stromu, která se mi zdá podle kroužku největší, a hážu na ni. Mušku v té tmě skoro nevidím, a tak hned při prvním hodu ji trhám o tu větev. Rychle se snažím udělat nový návazec, ale v té tmě jsem docílil jen toho, že ho na břehu ztrácím. Přichází Pepa a svítí mi čelovkou. Nikdy bych nevěřil, jak je čelovka pro muškaře důležitá. Hned po návratu domů si ji musím koupit, tu nemám!!!
Rychle nahazuji někam, a když se tam někde udělá kroužek, zkusím zaseknout a mám ho. Za chvíli stejným způsobem tahám dalšího duháka. Splňuji slib z večera, že když bude více než 20 kroužků na hladině, tak před Romana pokleknu a smeknu.
„Tak jak ti to dneska šlo ?“ ptá se Roman, který přijímá moji gynmnastiku jako samozřejmost při splnění slibu.
„No, jsem úplně nadšený, za dnešek 16 ryb, to je stejně jako poprvé za tři dny. A největší duhák 48.“
„Je vidět, že už jsi ty ryby tady trochu pochopil a víš, kde je hledat. Navíc věříš svým muškám a to je taky důležitý. Tak jsem rád, že sis zachytal,“ odpověděl Roman.
Přijíždíme do hotelu a koná se večerní porada. Pepa se Stáňou si na Bače také hezky zachytali, ale večerní sběr před hotelem se nekonal. Všichni jsme zmožení vedrem, a proto je odhlasováno, že zítra se vstává v pět a v půl šesté odjezd od hotelu – snídaně až se vrátíme. Néééééééééé! To nepřežiju. Jednu noc jsem nespal a nyní mě čeká pouhých pět hodin spánku. Prosím Zdeňka, aby nařídil budík na mobilu, protože můj je ještě mokrý a k životu se moc nemá. A neusínám. Omdlívám.

Den druhý

Sny jsou krásná věc. Jen se vám do nich nesmí přimíchat písnička ruského mužského armádního sboru Alexandrovců. Ruští vojáci mne vezou na korbě Zilu, všude samopaly, křičí na mne. Zastavují, shazují mne na zem a zase křičí. Vedou mě do tmavého sklepa a u hlavy mi drží samopal, všichni zpívají….
Propocený jsem vyletěl z postele a nechápal, co se děje. Vojáci najednou nikde, jen na nočním stolku Zdeňkův mobil, který má na buzení nastavenou skutečně písničku Alexandrovců. Šílený! Jak na to může někdo vstávat a hned neumřít ze šoku. Nechápu nic.
Pohled na hodinky mi prozradil, že do odjezdu na ryby zbývá šest minut. Letím pro pruty, vestu a do sušárny pro brodičky. Všichni na mne už čekají. Sakra. Zdeněk jen svým moravským nářečím konstatuje, že to vstávání je na – no ten ženský orgán a já jsem na sebe naštvaný, že se na mě muselo čekat. Prostě ráno blbec. A nemám pořádný brejle a kdoví, zda bude fungovat mobil a a a …
Zastavujeme na břehu Soči. Jdeme se podívat na most. Ten Roman se snad zbláznil! Kam oko dohlédne jen mělká dlažba. Co tady budu půl dne dělat? To snad ne. A slunce začíná zase pálit.
Navazuji prut, oblékám zase ty protivné brodičky a propadám hluboké depresi. Co nejdál od lidí. To je moje jediné přání a proto klopýtám po kamenech proti proudu. Když jsem všem z dohledu, sedám na kámen a snažím se se probudit první cigaretou. V kapse vesty jsem našel bonbón od manželky se zeleným čajem, a tak ho hned zkouším v touze uvést se do bdělého stavu. Muškařina, to je super dřina. Pomalu se mi nastartoval i zrak, a tak vidím, že sedím na místě s hlubším silným proudem, který vytváří špičku na přítoku menšího ramene. Zkouším stabilitu těla nejprve na suchu a potom se pomalu odvažuji do proudu. Nahazuji nymfu k druhému břehu na hranu proudu a asi na třetí hod cítím klepnutí do špičky prutu. Zasekávám a v proudu zdolávám prvního duháka dnešního dne. V prudkém proudu je to opravdu boj a plně si ho vychutnávám. Během asi půl hodiny mám chycené čtyři ryby a svět je najednou nějaký růžovější a příjemnější. Je to opravdu ten nejlepší lék na únavu a deprese. Hladina adrenalinu stoupá, a proto znovu zkouším štěstí na hraně proudu.
„Tak jak to jde? Chvíli na tebe koukáme a našel jsi asi super místo,“ ozve se za mnou Pavel a tak mu líčím, co je tady krásných, i když ne největších ryb. Vše kolem čtyřiceti a čtyřiceti pěti centimetrů.
„Já jsem v té jámě nad tebou dostal krásného duháka. Letos můj největší. Měl už dorostlé ploutve, no prostě nádhera,“ líčí mi svůj zážitek Pavel a zabrozuje asi dvacet metrů pode mnou. Na protějším břehu vidím Romana, který mne natáčí při zdolávání dalšího pstruha a zkouší najít ryby v méně proudném rameni. U dvou ryb kolem čtyřiceti centimetrů se rozhodnu vyzkoušet pevnost té nové dvanáctky. Brzdím naviják a prut se ohýbá do neuvěřitelného oblouku a nepovolím ani centimetr. Ryba v prudkém proudu bojuje a já se připravuji na prasknutí vlasce. Prut se po chvíli opravdu narovná, ale s údivem zjišťuji, že se ryba vyřízla, ale vlasec vydržel. Celý pokus opakuji ještě jednou a nad pevností vlasce kroutím hlavou, až mám namoženou krční páteř. S Pavlem stojíme na stejném místě skoro celé dopoledne a pořád chytáme. Je to až neuvěřitelné, kolik ryb se musí v tomhle proudu skrývat.
Potom postupujeme pomalu s proudem, Pavel přidává ještě nějaké pstruhy a lipana a já pěkného duháka chytám přesně pod mostem u pilíře. Stáňa s Pepou jsou také spokojeni, i když mají ryb méně, ale přelstili i nějaké v „akváriu“ za mostem, kde je vidět několik duháků v nádherně modravé a průzračné vodě.
Vybrodil jsem docela unavený, ale velice spokojený z vody a na lavičce čekám na ostatní. Ranní deprese se úplně rozplynula a jak říká Zdeněk, na světě je zase krásně. Ten nám před odjezdem líčí, jak mu duháci sbírali palmera s oranžovým tipem.
Odjíždíme do hotelu a po vynikajícím obědě, který bojkotuje svojí králičí mísou plnou čerstvé zeleniny jen Roman, máme konečně chvíli na oddych. Kontroluji mobil, voda za displejem ubývá, a tak ještě asi půl hodiny vysouším celý vnitřek fénem a s napětím vkládám simky a baterii. Zkouším zapnout a – funguje. Hurá! Je jen půl roku starý a bylo by mě ho líto. Uléhám na dvě hodiny do postele, ale asi z přetažení se mi nedaří usnout. Ve dvě odpoledne to vzdávám a jdu před hotel, kde sedí všichni u svěráčků a dovazují mušky na večerní sběr a toho Zdeňkova palmera s oranžovým tipem. Tyhle chvíle na našich výletech do Slovinska prostě miluji. Vždycky se něco přiučím, vládne tady neuvěřitelná pohoda a člověk okoukne i nějaké materiály, které by mohl ještě dokoupit a vyzkoušet na své domácí vodě. Všichni se rádi svěří se svými zkušenostmi a poradí po pravdě to nejlepší, co znají a umějí. A to je v dnešní době neuvěřitelná věc a možná je to jeden z hlavních důvodů, proč mám svět kolem muškařiny a muškaře tak moc rád.
Sklízíme svěráčky a vyrážíme na večerní sběr zase na Soču, kde jsme byli dopoledne.
„Jak to vypadalo na tom místě, kde jsi byl dopoledne a mohli bychom tam jít teď my?“ ptá se Stáňa, a tak ji líčím dopolední koncert a moc jim přeju, aby si tam taky zachytali. Vyrážejí na to místo s Pepou po silnici a já zase klopýtám po břehu přes kameny, protože je tady aspoň trochu stínu.
Když k nim přicházím, už jsou zabrození a prochytávají vodu. Ještě jim popisuji, v kterých místech jsme nachytali nejvíce a odcházím k dlouhé tůni při břehu s pomalým proudem. Jsou tu na dně obrovské kameny, tak si dávám cigárko a pozoruji vodu. Najednou se na hladině udělá kolečko a spatřuji duháka, který se zajel opět schovat pod kámen. Ha, sbírající ryba, tu musím vyzkoušet. Pomalu a opatrně se plížím k tůni a připravuji návazec z desítky toho nového vlasce a navazuji CDC jepičku na 15 háčku. Nahazuji nad místo, kde se objevil kroužek, a v pomalém proudu muška líně cestuje po hladině. Najednou z pod kamene vyjede pstruh a mušku sbírá. Přisekávám a zásek sedí. Paráda. Ten obraz stříbrných záblesků v hloubce průzračné vody je zážitek, který se mi nikdy neomrzí. Doma málokdy chytnu duháka nasucho, a tak si souboj vychutnávám. Přitahuji krásnou a vysokou rybu kole čtyřiceti centimetrů ke břehu a opatrně vypínám. Ještě pusinku a je zpátky doma. Špatný začátek, ale nádherný konec platí plně o dnešním dni a sedám opět na kámen a s cigárkem si vychutnávám tu neopakovatelnou pohodu. Pozoruji Stáňu s Pepou a moc jim přeju krásné ryby. Najednou se na začátku tůně udělá opět kolečko, a tak celý proces opakuji o kousek výš se stejným výsledkem. Opět podobný pstruh a s potěšením a údivem zjišťuji, že i ta desítka drží. Další kroužky se už neobjevují, tak se pomalu vydávám po proudu směrem k mostu, kde máme opět sraz. Cestou chytám dva menší lipany a několik mě profesorsky vyškolilo, kdy se přijeli na mušku podívat, ale hned se zase stáhli ke dnu.
Pod most se dostávám skoro za tmy, a proto navazuji palmera se zeleným tipem a nahazuji naslepo do míst, kde se ukazují kroužky. Večerní sběr je tady a já jsem u toho. Poprvé po čtyřech letech. Nádhera! Zasekávám většinou naprázdno. Najednou cítím ránu do prutu, který se ohne na maximum a již na začátku cítím tah větší ryby. Pomalu ji zdolávám a přes pokračující soumrak skoro nic nevidím. Vychutnávám si rychlé a silné výpady ryby do proudů a protože je to dnes určitě poslední ryba, nikam nespěchám. Po chvíli tah slábne a přitahuji rybu. Když se mi objeví pod nohama, nevěřím svým očím. Duhák kolem půl metru, ale tak vysoký, že se mi ho prsty nedaří obejmout, abych ho zbavil mušky. Čekám tedy, až se položí na hladinu a mušku bez protihrotu pomalu vyndám a ryba se vrací do proudu. Takový pstruh a vytažený na desítku. Opět se ozve krční páteř.
U auta stojí rozmrzelý Pavel, který pětkou tungstenem trefil svůj oblíbený dvojkový prut a stalo se, co se stát muselo. Prut je zlomený. Roman slibuje rychlou opravu, a tak se vlastně zase tak moc nestalo. Když nejde o život, jde …..
„Tak jak to šlo v tom proudu?“ ptám se Stáni.
„No, nejdřív jsme zkoušeli nymfu, ale to vůbec nešlo, já dva duháky a Pepa jednoho.“
Nevěřícně kroutím hlavou, ale tak to ve Slovinsku někdy chodí. Na místě, kde určitě víme, že stála spousta ryb, se nemusí chytit dohromady nic. Kdybychom tam ty ryby ráno nechytali, tak tomu nevěřím.
„No, ale jak se začalo šeřit, tak to přišlo. Ryby z proudu sjely na mělčinu a začaly sbírat a to byl nasucho koncert, strašně krásně jsme si tam zachytali. Škoda, že jsi tam nezůstal až do večera, to se fakt hned tak nevidí,“ řekla Stáňa.
„Tak to je dobře, to vám strašně přeju. Jsem na jednu stranu rád, že jsem odešel a nepletl se vám tam a mohli jste si to užít, já jsem taky spokojený. Chytil jsem krásného duháka pod mostem a to mi úplně stačí,“ odpověděl jsem.
Unavení, ale šťastní dorážíme do hotelu, kde doháníme přes den zanedbaný pitný režim a plán na příští den je jasný. Kdo chce, bude spát a kdo chce, může vyrazit ráno před hotel na Idricu. Volám ještě domů a jsem nadšený, že telefon funguje. Lezu úplně vyčerpaný do postele a těším se na příjemnější sny.

Den třetí

Ráno se probouzím docela odpočinutý kolem šesté, a tak si říkám, že by bylo škoda toho nevyužít a potichu s prutem opouštím pokoj. Matei už sedí v recepci, a když mě vidí, bez zeptání jde pro kávu. Celou dobu přemýšlím, kam vyrazit, jestli proti proudu nebo po proudu pod hotel.
„Kam to mám vzít, Matei? Nahoru nebo dolů,“ ptám se.
„Dole je to lepší,“ odpovídá Matei, a tak měním původní rozhodnutí a zabrozuji hned pod hotelem a jdu dolů s proudem. Vlivem veder je v řece málo vody a kde jindy byly slibné tůně a chytal jsem ryby, byl dnes mělký proud a nic jsem nechytil. Únava se opět projevuje a cítím, že vše dělám špatně. Sebedůvěra mne opouští, ale nejsem schopen ten stav nějak změnit. Nakonec v jednom hlubším proudu chytám dva menší duháky a vracím se k hotelu na snídani. Cestou přemýšlím, co se změnilo, že mi to nejde. U snídaně se dozvídám, že ten úsek řeky asi hodinu přede mnou prošel Pavel s Romanem. A je mi jasno. Jít po nich na ryby je o ničem. Jsou fakt dobří. To jsem měl raději zůstat v posteli jako Zdeněk. Pepa se vrací z úseku nad hotelem a je velmi spokojený. Jedenáct duháků a čtyři lipany. Září.
Po snídani sedáme do auta a s Pepou vystupujeme na Idrici ještě výš než první den. Stáňa s manželem se nechají vysadit na místě, kde jsem si první den krásně zachytal a moc jim přeji bohaté úlovky.
S Pepou jdeme k řece a musíme přejít úzký dřevěný a pěkně houpavý most. Pod sebou vidím hlubokou jámu s vracákem a silným proudem, a tak se rozhoduji, že já zůstanu zde a Pepa pokračuje proti proudu. Na břehu sedí starší pár a po očku mne pozorují. Slušně pozdravím a začínám chytat na začátku tůně. Asi na třetí hod se zastaví signalizátor, přisekávám a vodím první rybu. Jsou tady! Po pěkném souboji, kdy dvanáctka opět neuvěřitelně drží a opět si vychutnávám ty stříbrné záblesky ze dna tůně, přitahuji rybu ke břehu, opatrně vyprošťuji, dávám pusinku a pouštím. Muž z té dvojice ukazuje oba vztyčené palce a paní symbolicky zatleská. Strašně příjemná atmosféra. Stejný rituál se opakuje u každé další ryby. Asi po hodině to dvojice balí a já jsem na břehu sám. Pořád pokukuji po žlutém lehátku, které zbylo na břehu a přitahuje mne magickou silou a láká k odpočinku. Počítám v hlavě, kolik jsem toho za ty tři dny chytil a vychází mně číslo 49. To by chtělo ještě jednoho. Měním mušku a zkouším to dál, ale ryby nereagují. Jen na dně proti světlému písku vidím majestátně projet rybu, vedle které vypadají duháci kolem čtyřiceti jako rybičky z akvária. Mramorák? Obrovský duhák? Nevím. Ale byla to nádherná ryba.
Svlékám vestu, opláchnu se v řece a konečně podléhám kouzlu žlutého lehátka. Zavírám oči a odpočívám. Proč se proboha nedá čas na rybách zastavit. Krátký odpočinek splnil svůj účel, a tak sedím a prohlížím si vodu. U břehu se něco leskne. Jdu tam a z vody vytahuji dámské sluneční brýle. Jsou skoro nové. Hned se mi vybaví množství brýlí, které manželka za sezónu různě ztratí nebo jí prasknou, a tak je ukládám do kapsy vesty a jsem rád, že jí aspoň něco přivezu. Do odjezdu chybí ještě půl hodiny, tak navazuji novou mušku a ještě jednou procházím tůň. Chytám dva pstruhy a tím končím s 51 rybami. Vzpomínám, když jsem byl ve Slovinsku poprvé, měl jsem za tři dny 15 ryb a to jsem ještě nebyl nejhorší. Tentokrát to tedy vyšlo a jsem tomu vděčný, řece děkuji a loučím se.
Stáňa s Pepou, které nabíráme cestou k hotelu, chytili jen asi tři ryby, ale zato jim nad hlavou kroužil orel, kterého mohli dlouho pozorovat. Byl to pro ně krásný zážitek a tak to má být. Vše není jen o počtu ryb.
Na hotelu balíme, loučíme se s úžasným Mateiem a Vesnou se slibem, že za rok určitě přijedeme a potom už jen ta nepříjemná cesta domů. Ještě se stavíme na večeři a pak polykáme kilometry. V Praze jsme kolem jedné, Roman jede opět výborně. To ta jeho králičí strava. První vysedají Stáňa s Pepou a ten mi v rychlosti přinese čelovku na kšilt. Mám z ní velkou radost. Potom vysedají i ostatní a nakonec jsme u Romana doma. Přehazujeme věci do mého auta a opatrně vyrážím k domovu, kam jsem dojel kolem třetí v noci. Naše psí slečna Darinka mě nejdřív vyštěká, protože ty zvuky, které produkuji vybalováním věcí se v noci ozývat nemají. Když zjistí, že jsem to já, udělá radostí na schodech loužičku. Rozespalá manželka mne přivítá raději jiným způsobem, dostávám pusu a jde zase spát s úlevou, že jsem v pořádku doma.
Na stolku vidím svoje zapomenuté polarizační brýle, ale skoro jsem si na ně ve Slovinsku ani nevzpomněl. Pokládám vedle nich ty slovinské sluneční pro manželku. Ještě vykoupat a před usnutím mám před očima krásné řeky a ryby. Potom opět omdlévám.

Co můžu za sebe napsat o Slovinsku? Je to nádherná země s pohádkovými řekami a spoustou krásných ryb. Obzvlášť lokalita kolem Tolminu je nádherná. Chytání zde není o tom, že na poprvé přijedete a taháte jednu rybu za druhou, když nejste opravdu vynikající muškaři. Ale po čase přijdete na to, co ryby vyžadují a kde je hledat, a když na to nepřijdete, tak vám kluci z Monfishe určitě rádi poradí, naučí a ukážou. Patří jim dík za to, že tyto zájezdy pořádají a pokud mi to jen trochu všechny okolnosti umožní, chtěl bych s nimi aspoň jednou za rok tento muškařský skoro ráj na zemi navštěvovat. Každému muškaři bych takový výlet přál. Jo a ještě úplně na závěr, sdělení názvu toho vlasce nechám na Romanovi, neboť nevím, zda tady můžu dělat reklamu.
Díky kluci.

Pavel Srna

P.S. Všem, kteří jste četli můj minulý článek a drželi jste mé mamince palce, moc děkuji a vážím si toho. I přes veškerou péči svůj boj prohrála. Ale tak už to chodí. Ještě jednou dík za podporu.

sdílej článek:
Příspěvek byl publikován v rubrice články, muškaření ve světě a jeho autorem je Roman. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Podobné články

Muškaření na rybníku Nový Mlýn – Bojanov

Letošní první chytání (minulý víkend) mne zavedlo v rámci soustředění s muškařskou mládeží na soukromý revír Nový Mlýn nedaleko Bojanova. Jedná se o zhruba sedmihektarovou nádrž se stálým průtokem okolo…


MP Jizera

Je časné ráno, já jsem už zase při prvním zesvětlení oblohy vzhůru a tak nelením, rychle se oblékám a hurá do kanclu, tedy ma MP Jizeru. Voda tady už klesla…



Muškaření na Střele

Ve středu jsme chtěli s Honzou vyrazit konečně na Jizeru, ale průtok 25 kubíků nám plány zkřížil. Po Jendově zoufalém surfování po stránkách ČHMÚ padla volba na Střelu. Měla téct…


Mongolsko – rybaření na Ononu, září 2011

Jako již tradičně každý rok jsme se i letos vypravili za rybářským dobrodružstvím do Mongolska. Ulanbátarské letiště nás přivítalo chladným, ale stunečným ránem. Náš mongolský průvodce Batrach spolehlivé čeká na…



1 komentář u „Slovinsko bez brýlí …(nejen růžových).

  1. Parádně napsaný článek a super fotky.Tam je prostě nádherně.
    Pavle za 1*

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *